Výstava Sdílená blízkost v Libčicích nad Vltavou představuje práce studentů AVU

Ilustrační foto
Autor: arto.to

Výstava Sdílená blízkost představí práce pěti autorek a tří autorů z pražské AVU z ateliéru intermédií vedených Milenou Dopitovou. Tématem výstavy jsou rodinné vztahy a s nimi spojená témata, o kterých se jak v jednotlivých rodinách, tak ve společnosti málo mluví.

Název výstavy Sdílená blízkost může znít idylicky, ovšem v rodinném prostředí jsou blízkost a sdílení většinou alespoň v nějaké formě nutné, i když jsou nežádoucí nebo nemožné. V názvu Sdílená blízkost je obsažen paradoxní stav věcí, kdy rodina je na jednu stranu nejotevřenější a nejvíc přijímající strukturou, se kterou se kdy v životě setkáme, a současně je nejuzavřenější a nejvíce specifická.

Sdílená blízkost může být stejnou měrou naplňující jako zraňující.

Objekt Alela Magdaleny Rajchlové je temným spletencem, průběžně přiškrcovaným a nekontrolovatelně bobtnajícím. Tematizuje dědičné duševní onemocnění, o kterém se v rodině nemluví s vírou, že přestane existovat.

S Alelou vytváří silný dialog dílo Chléb náš Pavlíny Šváchové.

Zatímco Alela se zabývá genetickým zatížením a dědičností (Alela je konkrétní forma genu, která je zodpovědná například za barvu očí), Chléb náš tematizuje pospolitost jako základní kámen rodiny, a to i v případě, že mezi jejími členy neexistuje genetické pouto.

Autorka vychází z vlastní zkušenosti vyrůstání se čtyřmi sourozenci, které si její rodiče vzali z dětského domova do pěstounské péče. Výstupem je video, na kterém všichni členové rodiny přeříkávají lidovou říkanku a společně staví sochu z bochníků chleba.

Na specificky ženskou linii se zaměřuje dílo Viktorie Součkové Až dozraje, které vychází z tvaru křivek ženských těl a zamýšlí se nad linkou babičky, matky a dcery, jejichž pojetí toho, co to znamená být ženou, se výrazně liší. Až dozraje spojuje tři fáze ženy v jeden rozpolcený a zároveň kompaktní celek.

Socha Jana Slaniny umístěná venku před galerií se věnuje tématu stáří, vychází z jedné konkrétní fotografie autorových prarodičů, zároveň ale upozorňuje na obecný problém nedostatečné reprezentace stáří ve veřejném prostoru. Jako společnost máme tendenci stáří nejen nedoceňovat, ale také schovávat, a proto z něj máme také strach a snažíme se ho jako jednotlivci oddalovat, jak je to jen možné.

Každý vystavený objekt se věnuje tématu rodiny a intimity z jiného úhlu pohledu, společným rysem je osobní poloha pohledu. Autorky a autoři se odvážili ztvárnit a veřejně prezentovat témata, která máme intuitivně tendence skrývat. Pokud o těchto tématech budeme přemýšlet a mluvit, můžeme některé vztahy buď rozmotat, anebo je lépe přijmout v jejich zamotanosti. 

Výstava potrvá od 27. ledna do 13. dubna 2024 a její součástí budou dílny pro školky, školy, rodiny s dětmi a speciálně v případě této výstavy také pro libčické seniory.

Text byl převzat z Libčických novin se souhlasem vydavatele. Titulek je redakční.