Z černošického ledu až k branám NHL: Václav Nestrašil sní o Stanley Cupu

Ilustrační foto
Autor:

V půlce května začne ve Švýcarsku Mistrovství světa v hokeji. Sledovat ho bude i odchovanec černošických Tygrů, nejmladší z hokejového rodu Nestrašilů – Václav. Nedávno s hokejovou reprezentací do 20 let vybojoval na MS v USA stříbrné medaile. Na zápasy starších kolegů se osobně ale nechystá, musí zůstat na univerzitě v USA. S tipem na vítěze váhá: „Je to těžké. Je po Olympiádě a otázka je, zda si národní týmy vezmou to nejlepší, co mají. Já bych přál našim, aby vzali hodně mladých kluků, kteří se můžou ukázat veřejnosti,“ dodává hokejová naděje, která počátkem dubna oslavila 19. narozeniny.

Tak předně přeji dodatečně vše nejlepší k narozeninám. Oslavil jste je nějak za velkou louží? Se spoluhráči?

Děkuji, ani moc ne. Začali jsme po krátké pauze opět trénovat a společně se školou teď není moc času na oslavování.

Mimochodem, jak vám tam spoluhráči vlastně říkají, když doma v Černošicích jste Vašík nebo Váša?

Nesty, Nas. Většinou se uchytí různé přezdívky mého příjmení, ale každý člověk si najde svoji vlastní, kterou použije.

Jaké jsou vaše hokejové plány pro rok 2026, který nezačal hokejově vůbec špatně? S naší silvestrovskou půlnocí jste na MS juniorů vstřelil puk do lotyšské branky, zvýšením skóre na 4:2 jste uklidnil nejen českou střídačku a tým postoupil do čtvrtfinále.

Navázat na tuto „úspěšnou“ sezónu. Myslím si, že jsem blízko k profesionálnímu hokeji a chtěl bych udělat vše pro to, aby se to povedlo už příští rok.

Jak na MS, ze kterého jste nakonec přivezli stříbro, vzpomínáte? Věřil jste, že by to třeba mohla být zlatá?

Byl to jeden z nejlepších zážitků mého života, být s kamarády, se kterýma jsem od mládí vyrůstal, neskutečná zábava a zážitek. Myslím si, že jsme měli na to porazit na turnaji každého, ale ve finále to bohužel nevyšlo.

Vrátila bych se na úplný hokejový začátek. Vzhledem k tomu, že hokej hrají či hráli i tři vaši starší bratři, jeden dokonce profesionálně, bylo od počátku jasné, že i vy se budete věnovat hokeji? Nebo jste koketoval s nějakým jiným sportem?

Od mládí jsem dělal všechny sporty, ale hokej byl vždy číslo 1. Nechtěl jsem nikdy odejít z ledu a všechno se u mě točilo právě kolem hokeje.

Vybavíte si, kdy jste na bruslích stál poprvé? A jaké byly první zápasy za černošické Tygry? Zajdete ještě někdy na černošický zimák?

Často vzpomínám na svoje začátky, máme doma videa ze zimáku v Černošicích, když jsem hrál a mám na něj spousty dobrých vzpomínek. Už jsem tam dlouho nebyl, ale mám odtamtud spoustu kamarádů, se kterými jsem zároveň chodil do školy, a kteří hráli či hrají za Černošice doteď.

Když ve vašich třinácti přišly velké zdravotní komplikace kvůli extrémně rychlému růstu a někteří lékaři byli skeptičtí, zda vůbec budete moci hokej hrát, nezvažoval jste, že se vrhnete na něco jiného? Co v té době bylo pro vás nejtěžší?

Já jsem si to nějak pořádně neuvědomoval, vždycky jsem chtěl hrát hokej a ani jsem variantu B neměl. Zároveň mi bylo teprve třináct, čtrnáct let a v tomhle věku nejde dělat rozhodnutí na zbytek života.

Následovala Slávie, Sparta Praha, v zámoří pak United States Hockey League a nakonec prestižní univerzitní liga NCAA. Tam jste hned ve třetím zápase vstřelil hattrick. Byl to zatím největší úspěch? Nebo kterého gólu v dosavadní kariéře si nejvíc ceníte?

To je dobrá otázka. Já si myslím, že největší úspěch bylo to, co jsme předvedli na dvacítkách jako národní tým. To je pro mě víc než nějaký individuální úspěch. Ten hattrick byl samozřejmě pecka, ale neberu to jako něco výjimečného. Jedním z velkých zážitků bylo i získání Clark Cupu (pohár pro vítěze USHL) před rokem s Muskegonem Lumberjacks.

Měříte úctyhodných 197 centimetrů – jaké to má výhody na ledě i mimo něj?

Člověk si na tu postavu musí dlouho zvykat a naučit se s ní pohybovat, ale pak to přináší spoustu výhod jako krytí kotouče, clonění a podobně.

Můžete popsat, jak vypadá váš běžný den na univerzitě? Máte vůbec čas na nějakého dalšího koníčka? A nechybí vám rodina?

Vstávám kolem osmé ráno a jdu do školy na dva až tři předměty denně, studuji obor Sportovní management a teď se snažím si splnit předměty potřebné k ukončení semestru (Ekonomika, Matematika, Komunikace). Pak jdu kolem jedné hodiny odpoledne na staďák a tam jsem přibližně do pěti do šesti večer. Potom se jdu najíst, dělat úkoly a spát.

Moc času na nic jiného není. Rodina a kamarádi mi určitě chybí, ale člověk se naučí žít o samotě a najde si zábavu i tady.

V čem je studium a hokej za velkou louží jiný než u nás? Doporučil byste to třeba nadaným klukům z SK Černošice?

Propojení studia, sportu a profesionální přístup je úplně jinde než u nás. Je to tu zažitý systém, který má tradici už přes sto let a je vidět, že to funguje. Výhody a nevýhody jsou u každého jinde. Za mě například je jedna z nevýhod jídlo, ale člověk se zase naučí si ty správné potraviny najít a zpracovat sám a dá mu to i něco do života. Klukům, kteří mají šanci se posunout z Černošic dál, bych určitě doporučil jít – do pražských klubů, do zahraničí či kamkoliv jinam. Ač možná nemusejí být tak dominantní jako bývali doma, tak poznají nové přátele, naučí se novým věcem a osamostatní se.

Loni vás „draftoval“ tým Chicago Blackhawks. Jste s klubem v kontaktu? Víte, kdy byste případně mohl podepsat smlouvu? Prý jste si ho vysnil už jako malý kluk…

S týmem jsem v kontaktu skoro každý týden, řešíme různé věci, starají se o mě opravdu dobře. Profi smlouvu bych chtěl podepsat po příští sezóně, ale uvidíme, jak se to vyvine. Chicago Blackhawks byl můj dětský sen a nejoblíbenější tým, a proto jsem rád, že si mě vybrali právě oni.

Je Patrick Kane pořád vaším vzorem? Je pravda, že jste po něm pojmenoval dokonce i svého psa? Měli jste možnost se třeba s ním potkat?

Je to určitě jeden z mých vzorů. Náš pejsek se jmenuje Kanie, takže tam očividně ta podoba je, až takový vliv měl Patrick Kane na naši rodinu. V Chicagu, když jsem přiletěl na development camp, tak jsem šel do kabiny a on seděl metr ode mě… Neopovážil jsem se ale na něj vůbec promluvit.

Jste na začátku své – já věřím že hvězdné – kariéry. Jakou byste si ji přál? Největší sen? A přemýšlíte třeba někdy i o tom, co bude po ní?

Chtěl bych se usadit v NHL, reprezentovat Česko na mezinárodní úrovni a mít dlouhou a zdravou kariéru. Největší sen je vyhrát Stanley Cup. Po kariéře bych se chtěl vydat též směrem hokeje, ať už trénování či jiné manažerské práce.

Kdy jste byl naposledy v Černošicích? Těšíte se sem – na co?

V Černošicích jsem byl před dvěma týdny, kdy jsem překvapil svoji rodinu (přiletěl jsem a oni o tom nevěděli). Nyní přiletím asi za měsíc po ukončení ročníku na univerzitě. Nejvíc se těším na to, až budu se svými přáteli a rodinou.

Text byl převzat z Informačního listu města Černošice se souhlasem vydavatele.