Primář MUDr. Miloš Stoilov: Moderní doba s sebou přináší nemožnost či neochotu se o své seniory postarat

Ilustrační foto
Autor: Rehabilitační nemocnice...

Rehabilitace, psychologická i sociální pomoc, spolupráce s rodinami a snaha o návrat seniorů do důstojného života. To vše tvoří každodenní realitu práce zdravotníků na Oddělení následné péče Rehabilitační nemocnice Beroun. Jeho primář, MUDr. Miloš Stoilov, CSc., v upřímném rozhovoru otevřeně hovoří o problémech systému, nedostatku personálu i o tom, co by mohlo péči o starší pacienty posunout dál. A také o tom, co mu dává smysl i v těžkých chvílích a co kdysi slíbil svému australskému příteli.

Pane primáři, můžete krátce popsat, co obnáší práce lékaře na Oddělení následné péče?

To, co na kterémkoliv jiném oddělení – pacienta řádně diagnostikovat, stanovit mu léčbu, rehabilitaci a individuální léčebný plán, který je pro něj prospěšný. My jsme obor specificky patřící do interních oborů, zabývající se především polymorbidními a staršími osobami, které mají svá specifika jak v diagnostice, tak v léčbě, zejména farmakologické léčbě a samozřejmě také ve svých potřebách sociálních, protože jejich schopnost se o sebe postarat bývá někdy snížená.

Co je hlavním posláním vašeho oddělení?

Hlavním posláním a naší velkou snahou je vracet pacienty zpět do života. A řekl bych, že se nám to nadprůměrně daří. Lidé se od nás mnohdy vrací s mnohem racionálněji postavenými léčebnými postupy, než jak byli do té doby zvyklí a než jak byly do té doby prováděny. Obecně platí, že velký problém u našich pacientů a starších osob představuje polypragmazie, tedy stav, kdy pacient užívá příliš mnoho léků, které jim předepisují různí lékaři. A nejen to, pacienti si dokonce léky mezi sebou směňují, zaopatřují si je bez lékařského předpisu a třeba i nakupují na internetu a z toho vzniká velmi složitá situace s negativním vyústěním. Vedlejší účinky „léčby“ se násobí a mohou vyvolat značnou nevůli, či dokonce poruchu zdravotního stavu a tak dále. Proto ve chvíli, kdy my jim vysadíme léky, které pro ně jsou nevhodné a poskytneme vhodnou léčbu, se jim zpravidla za pár dní uleví. Naším úkolem je pacienty z nepříznivé situace vyvést. Snažíme se je dovést nejlépe ke zhojení ad integrum, což ovšem není v některých případech možné. Pak se je snažíme dostat do stavu, aby mohli žít přiměřeným způsobem života a s nastavenou racionální léčbou.

Jaký typ pacientů je u vás nejčastěji hospitalizován?

Jedná se o osoby většinou starší, byť tu máme i pacienty, kteří ještě nedosáhli důchodového věku. Tito pacienti nejčastěji trpí vícero chorobami, velmi často prodělali úrazy a bývají to také lidé, kteří se o své zdraví příliš nestarali a nyní jsou překvapeni tím, že celoživotní kouření nebo nadměrné užívání alkoholu na nich nechává následky. Přichází k nám pacienti, u kterých se jejich nedobrému zdravotnímu stavu dalo do značné míry předejít a pak i tací, kteří si odmítají připustit, že zestárli, nejsou na to připraveni a nejsou na to připraveny ani jejich rodiny. Někteří z nich jsou také nedostatečně zdiagnostikováni. Také dominují ženy, protože se dožívají podstatně vyššího věku a s věkem přichází i polymorbidita.

Jak probíhá léčba a zotavování pacientů na vašem oddělení? Co můžete pacientům nabídnout oproti jiným zařízením?

Řekl bych, že oproti podobným zařízením můžeme pacientům nabídnout rozšířené služby, především v oblasti rehabilitace, která probíhá velmi nadstandardně. Pacientům stanovujeme individuální rehabilitační program, ve kterém můžou využívat špičkově vybavenou tělocvičnu přímo na našem oddělení. V rámci nemocnice máme k dispozici téměř ihned holterovská vyšetření, ultrasonografii, magnetickou rezonanci, využíváme konziliární zázemí partnerské nemocnice v Hořovicích, rychle dosáhneme na CT atd. Náš pacient je velmi rychle zdiagnostikován, řekl bych, že v tomto jsme v Česku na absolutní špici a lidé to oceňují.

S jakými dalšími odborníky nejčastěji spolupracujete?

V naší praxi spolupracujeme se širokým spektrem profesí. Od fyzioterapeutů, přes zdravotní sestry, nutriční terapeuty až po sociální pracovnice. U těch se musím zastavit, protože to jsou skutečně profesionálky, jakkoliv ctím i další mé kolegyně a kolegy. Ale kolegyně ze sociálního oddělení poskytují sociální služby už od samého počátku hospitalizace a starají se o pacienty, kteří jsou v danou chvíli zcela bezmocní. Poskytují i mnoho nadstandardních úkonů, čímž z pacientů i jejich blízkých snímají velkou zátěž, např. složité administrativní úkony, ve kterých se často nedokáže orientovat zdravý člověk, natož pacient v tíživé životní situaci.

Na jaké výzvy narážíte ve své každodenní praxi?

Jednoznačně je to psychická zátěž patrná u všech zaměstnanců. U sester a nižšího zdravotního personálu se ještě přidává zátěž fyzická, proto si jejich pracovního nasazení nesmírně vážím a obdivuji je za to. Sestřičky také odolávají každodennímu stresu a pracují ve velkém přetížení. Co se týče nás lékařů, my se musíme celoživotně vzdělávat, protože geriatrie a interna jsou obory, které jsou nesmírně náročné a výcvik lékaře v tomto oboru trvá léta. Ovšem největší výzvou ze všech je oslovit nové kolegy.

Rozumím, pro mladé lékaře a zdravotníky tento obor asi není příliš atraktivní..

Přesně tak, bohužel.

Jak by se to podle vás dalo změnit?

Budoucí lékař musí být motivován ještě dříve, než začne studovat medicínu. Přijde mi, že medicína dnes již není atraktivní obor, protože je podfinancován. Zejména mladí lékaři těžko založí a uživí rodinu, nemají – li významnou podporu své rodiny. Musíme medicíně a zdravotnictví obecně opět vrátit prestiž, a především z celospolečenského pohledu zaplatit zdravotníkům adekvátní mzdu a lépe s nimi zacházet. Změnit je třeba systém postgraduálního vzdělávání, který je nepružný a nadměrně složitý. Do té doby se obávám, že se budeme neustále potýkat s hlubokým nedostatkem personálu. A zrovna v našem oboru to platí dvojnásob. Jako příznivý se však ukazuje přístup naší nemocnice, např. zbudováním zázemí mateřské školky, kvalitním závodním stravováním, příspěvky k důchodovému spoření a dalšími benefity.

Vraťme se ještě k těm výzvám. Jak funguje spolupráce s rodinami pacientů?

To je právě další náročnější složka. Moderní doba totiž s sebou přináší také nemožnost nebo neochotu se o své seniory postarat. Lidé jsou rozdílní, někteří vykazují značnou aktivitu a pozitivní vztah k pacientovi, ale jsou i takoví, které osud jejich příbuzného vůbec nezajímá. Ale někdy se přece jen podaří stmelit rodinu opět dohromady…

Povídejte..

Měli jsme tu pacienta, který neměl ideální vztahy s rodinou. Dlouho se neviděli, nekomunikovali a i ta rodina mezi sebou měla napjaté vztahy. A tady po určité době, určité míře vstřícnosti, sociální práci, práci lékařů, mých rozhovorech s rodinou i pacientem se situace do značné míry urovnala. Nakonec pacienta přišli navštívit tři jeho potomci a další příbuzní a ten člověk se po uzdravení měl kam vrátit. A tím myslím nejen do svého bydliště, ale především do obnovených rodinný vztahů.

To je jistě satisfakce. Co vás na této práci ještě naplňuje?

Jako každého lékaře samozřejmě to, když se nám podaří pacienta uzdravit, nejen fyzicky ale také sociálně a zajistit mu také nějaký čas dobrého, biologicky aktivního a duševně čilého dožití. Tak aby žil kvalitním životem, jakým může senior žít, aby netrpěl, aby si užil ještě své koníčky, důchod, aktivitu, rodinu a aby se vrátil do toho stavu, v jakém byl před svou příhodou. Medicína toto dnes umí již velmi dobře.

Jak vnímáte vývoj následné péče v Česku? Mění se něco?

Samozřejmě. Populace stárne a přitom geriatrie, následná péče a přidružené obory jsou u nás stále ještě poddimenzovány, na svůj rozvoj teprve čekají. A společnost je ještě do určité míry stále pasivní, zaostává za potřebami. Já si vzpomínám, jak vypadala péče v LDN před 40 lety. Mnohde to vypadalo jako čekárna na smrt. To už dnes naštěstí neplatí. Kdysi, v 90. letech, jsem tu potkal bývalého emeritního ředitele základní školy v australské Canbeře, který v té době učil mého syna angličtinu. A ten se mi svěřil, že je to tady s lidmi hrozné, že jen leží a umírají. Říkal: „U nás v Austrálii se lidé baví, hrají hry, jezdí za svými rodinami a žijí úplně jiný život“. A já mu na to řekl: „Gary, to se jednou zlepší, věřím tomu“.

A zlepšilo, viďte?

Ano, ale kapacity jsou u nás stále nedostatečné. Chybí dlouhodobá příprava na stáří. Potřebujeme nový typ zařízení, která by starším lidem poskytovala péči odpovídající jejich měnícím se potřebám. Dovedu si představit, že člověk, který začne cítit úbytek sil a už nezvládá samostatný život ve svém bytě, se přesune do zařízení, kde může mít své vlastní bydlení, garážové stání, a postupně přecházet na větší míru podpory. Například časem začne více využívat společné stravování, navštěvovat lékaře v místní ambulanci, a nakonec přirozeně přejde do oddělení následné péče. Tam by měl mít zajištěno vše potřebné, důstojné podmínky a prostor i pro návštěvy rodiny. Takových zařízení je u nás ale zatím zoufale málo.

Za vaši praxi jste toho jistě mnoho zažil. Podělíte se s námi o nějakou zkušenost či vzpomínku?

Pracuji pětačtyřicet let ve zdravotnictví, zažil jsem toho opravdu mnoho. Ale moje první zkušenost - na kterou nikdy nezapomenu - když jsem jako student medicíny stážoval v nemocnici v Děčíně, v té době mimochodem skvěle vedené, a na chirurgii jsem viděl svého prvního pacienta v životě s amputovanou dolní končetinou. Pamatuji si jeho jméno, průběh onemocnění a vždy ho budu mít před očima. A další silnou vzpomínku mám z téže nemocnice, kde jsem se účastnil svého prvního porodu. To byla pro mě tehdy skutečná výzva, protože jsem v dané situaci byl plně závislý na zkušeném lékaři, který mě to tehdy učil. A protože ten den přišla obrovská bouřka, do rána na tomto oddělení porodilo osm žen a u všech těch porodů jsem byl.

To už jste byl odborník..

Nebyl jsem žádný odborník, byl jsem vyplašený student, který se ráno třásl jako ratlík (směje se). Naštěstí vše probíhalo bez komplikací. Starý zkušený doktor, který měl tu noc službu, mě ráno pozval na kávu a řekl: „Tohle je taky medicína. Zvykneš si,“ a kývnul při tom hlavou.

A jak probíhala vaše cesta k oboru geriatrie?

Tento obor si mě vybral. Já jsem celoživotní internista a prošel jsem různá pracoviště, věnoval jsem se metabolické práci, hepatologii, sonografii. Jednou přišla situace, kdy Oddělení následné péče zůstalo bez primáře. Byl jsem tehdy požádán, abych se vedle své práce zde na interně dočasně ujal primariátu na tomto oddělení. Tak jsem souhlasil s tím, že to chvilku povedu, než si oddělení převezme nový primář. No a už je to třináct let.

MUDr. Miloš Stoilov, CSc.

Narodil se ve Strakonicích, ale převážnou část života prožil v Praze. V roce 1981 promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK Praha, dnešní 1. LF UK. Po jednoleté povinné prezenční vojenské službě v Hradci Králové, kde působil jako lékař, nastoupil na 2. interní kliniku 3. Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice Vinohrady v Praze, kde pracoval jako aspirant, odborný pracovník, odborný asistent a vedoucí lékař. Věnuje se odborné publikační činnosti a je členem několika odborných společností. V Rehabilitační nemocnici Beroun působí od roku 2008 a na pozici primáře Oddělení následné péče od roku 2012.

Mezi jeho koníčky patří zejména plavání, klasická literatura a klasická americká country hudba, především z 50. – 60. let. Kromě toho o sobě říká, že je nadšený rybář amatér. Rád a dobře střílí a je členem střeleckého klubu. Se svou rodinou žije v Jesenici u Prahy a velmi intenzivně se věnuje své devítileté vnučce Karolínce, se kterou pravidelně navštěvují knihovnu ve Staré Boleslavi: „Vypůjčuji si knihy na její permanentku, to je o mně všeobecně známo,“ směje se primář. Na závěr by všem doporučil omezení sledování televize a sociálních sítí a větší pozornost skutečnému životu.

Rozhovor poskytla Bc. Olga Oliveriusová, DiS., PR Specialistka Rehabilitační nemocnice Beroun.